Vlčice a osel

Každý miluje - alespoň do určité míry - bulvár. Ve středověku tomu nebylo jinak. A Plantagenetové jsou nevysychající studna bulváru. 

Vlčice a osel. 

Část 1. Osel

Ve finále soutěže o nejhoršího krále Anglie všech dob se pravidelně střetávají King John (Lackland) a Edward II (první následník trůnu s titulem Prince of Wales). John mívá navrch, ale Edward určitě není bez šance. Byl to - osel. Trefnější přirovnání by mi tady neprošlo. Jeho otec, Edward I, Longshanks, byl brutální a nemilosrdný, ale dal alespoň do pořádku právní systém Anglie. Bohužel když dojde na Skotsko a Wales, právo není slovo, které by mne v této souvislosti napadlo jako první (ani jako poslední event. žádné mezi tím). Zúčastnil se 9.křížové výpravy, což se tehdy velmi cenilo. Mě připadá, že si tam jezdili nakrást. Asi  většině účastníků křivdím, ale organizované náboženství není můj šálek čaje. Ve 13.století bych na celou věc měla jistě jiný názor. Edward III, syn,  obnovil autoritu krále v Anglii (dřina) a začal stoletou válku (tu, co trvala 116 let a bylo jich 60), protože měl pocit, že francouzský trůn patří jemu. Stručně řečeno, Edwardové před a po byli válečníci, tedy opak osla. 

1307 a Longshankse zase začaly svědit jeho dlouhé nohy. Táhlo ho to do Skotska, vyřídit si to s těmi barbary jednou provždy. Nicméně mu táhlo na 70 (ve 14. století úctyhodný věk) a už toho nezvládal tolik jako dřív. Třeba na koni zvládl cestovat jen dvě hodiny denně. Tentokrát do Skotska nedorazil, i když těsně (zemřel ve vesnici Burgh-on-Sands nedaleko Carlisle.). Zemřít takto pro něj určitě bylo milosrdnější než být poražen Skoty. Díky "rychlosti" jeho postupu měl Robert the Bruce čas se na invazi připravit a vyřídit si to s těmi arogantními Angličany jednou provždy. Tentokrát ale ještě ne.

Když se korunní princ dozvěděl o smrti svého otce, jeho první královský počin bylo povolání jeho blízkého přítele Pierse Gavestona do Anglie (Longshanks ho poslal zpátky do Francie s tím, že má špatný vliv na jeho syna, jakoby to nebyl on, kdo poslal Gavestona do služeb prince z Walesu.)

Tehdejší zdroj popsal Edwarda jako vysokého, silného, velmi pohledného mladého muže. Edward holdoval outdoorovým aktivitám, zejména veslování, chovu koní a chrtů. Ve svém paláci v Langley choval velblouda a měl také ochočeného lva, kterého vzal na tažení do Skotska (nejsem si úplně jistá, zda lev ocenil skotské počasí). Edward měl rád hudbu, hlavně varhany a velšský strunný nástroj známý jako crwth (velština je opravdu hustá). Byl velkým mecenášem umění a v roce 1313, když s královnou navštívili francouzský dvůr, bavilo je 54 nahých tanečníků. Podle tohoto popisu ani nevypadá jako totální loser, za kterého je většinou považován. 

Když Edward II v roce 1308 odplul do Francie, aby se tam oženil s dcerou francouzského krále, jmenoval na dobu své nepřítomnosti Gavestona regentem. Za měsíc, v únoru 1308, Anglie poprvé přivítala svou novou královnu. Po opulentní svatbě ve své rodné zemi , Isabella, dcera francouzského krále a choť krále anglického, přijela se svým manželem do Doveru . Očekávala obdiv a respekt, i když jí bylo teprve 12. Místo toho sledovala, jak se Edward hned po příjezdu vrhá na Gavestona. Dlouho ho objímal a líbal na tváře, zatímco nová královna a její družina čekali až přivítání skončí. Muselo to být awkward ve všech významech toho slova. 

Stěny sálu na korunovační hostině zdobily gobelíny s erby Edwarda II a Pierse Gavestona, erby královny Isabelly zcela chyběly (!!!). Edward situaci ještě zhoršil tím, že Gavestona posadil vedle sebe. Ignoroval všechny ostatní včetně královny, oči měl jen pro Pierse. Povídali si a chichotali se jako školáci. A naprostá nestoudnost (a nesoudnost), Gaveston přišel oblečený do fialového, což je barva, kterou smí nosit jen panovník! Francouzská výprava uraženě opustila sál. Edwardovo dovádění při korunovační slavnosti posílilo i tak silnou opozici vůči Piersovi a většina šlechty a duchovenstva následovala francouzského příkladu. Korunovační hostinu měl na starost Gaveston. Byl to kolosální průšvih. Buď proto, že Piers měl mizerné organizační schopnosti nebo proto, že ho všichni nesnášeli a takto si ho mohli "vychutnat". Nebo obojí samozřejmě. Možná všichni opustili sál protože měli z nepovedené hostiny střevní potíže. 

V Anglii nenáviděli Gavestona všichni kromě Edwarda. Někteří historikové připisují tuto nenávist homofobní náladě v tehdejší Anglii a bylo veřejným tajemstvím, že kluci měli spolu homosexuální vztah. Asi. Neexistuje pro to žádný jednoznačný důkaz. Postelové zvyky krále byly anglické šlechtě ukradené, mohl spát třeba s nosorožcem. Gaveston ale dostával od krále nemalé dárky a výhody, na úkor šlechty a to jí rozhodně ukradené nebylo. K dovršení všeho Edward jmenoval Gavestona hrabětem z Cornwallu. 

Edward byl na Gavestonovi závislý a ten se neostýchal využívat své pozice, takže ho všichni víc a víc nenáviděli. Na výhružku šlechty, že vypoví králi válku, musel Edward poslat Pierse zase do Francie, aby ho znovu mohl přivítat zpátky. Na to ale nedošlo. Při posledním návratu byl Gaveston zajat příslušníky rebelující šlechty  a "souzen a popraven", (zavražděn, neměli v tomto žádnou pravomoc). Když se král dozvěděl, co se stalo, vinil nejdříve Gavestona z toho, že se nechal chytit (!), potom šlechtu, že ho chytila, ale nikdy toho, kdo to způsobil, tedy Edwarda II. 

Edwardovi Piers moc chyběl. Sice měl pár kamarádů, ale nebylo to ono. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré, král s královnou si pořídili 4 potomky. 

Domácí idyla také netrvala dlouho. Skotsko opět vyhrožovalo odtržením od Anglie, Edward se tam tedy musel vydat. S jeho skotským tažením to ale vypadalo hned od začátku blbě. Spousta anglické šlechty se nedostavila.  Nicméně i tak byli Angličané v převaze. Nebylo jim to ale nic platné. 23. - 24.června 1314 v bitvě u Bannockburn Skotové pod vedením Roberta Bruce  anglickou armádu rozmetali. 

Na domácí frontě taky nic moc. Edward se nepoučil z chyb ve vztahu s Gavestonem a v r. 1318 jmenoval Hugha Despensera mladšího (jeho otec byl zapáleným podporovatelem obou Edwardů) královským komorníkem. Hugh byl Edwardův synovec a král ho zasypával přízní, dary a tituly. Čili znovu rozhněval mocné šlechtice, kteří Despensera vnímali jako hrozbu pro svůj vlastní vliv a výsady. Zdálo se, že Despenserova touha po moci nezná mezí a kronikáři ho označovali jako "druhého krále".Despenser zásadně naštval i Isabellu, zejména odebráním jejích dětí. To byl poslední hřebík do Hughovi rakve (v podstatě doslova). Isabellina pomsta byla asi sladká, rozhodně byla hodně krvavá. 

Edwardův život potom stál za prd. Manželka se synem ho připravili o trůn i o život. Zemřel za dosud nevyjasněných okolností. Údajně mu byl strčen rozžhavený pohrabáč kamsi. Tato legenda ale vznikla až 60 let po jeho smrti, a je (nejspíš) opravdu jen legendou.