Dokonalý princ, část 2a

Války růží jsou mega chaos. Zúčastnění skáčou ze strany na stranu jako tenisové míčky na kurtu a i  jejich osud někdy rozhodne "prasátko".

Dokonalý princ část 2a
Král Edward IV byl o 10 let starší než dokonalý princ. Neporazitelný vůdce, odvážný rytíř, charismatický obr a sexy mladý muž. Richard žil počátkem  60.let  pod jeho ochranou v Londýně.  Je možné, že Edward pro něj tou dobou mohl být  někdo  jako otec,  člověk, ke kterému vzhlížel s obdivem a úctou. Svého skutečného otce Richard asi moc neznal. Bylo mu 8, když otec a starší bratr Edmund byli zabiti  v bitvě u Wakefieldu v roce 1460.  Ve 2. polovině dekády se Richard přestěhoval na dvůr svého bratrance, slavného, vlivného a velmi  bohatého   Richarda Nevilla, hraběte z Warwicku. Za hranicemi Anglie byl Warwick považován za mocnějšího  než král Edward, nepochybně díky zdařilému PR a extrémní ctižádosti. Richard u  Richarda (jedním z důvodů, proč jsou války růží tak zamotané, je fakt, že  všichni muži  se jmenovali Richard, Edward, William nebo Henry, při troše štěstí narazíme na Johna nebo Thomase. S ženami to bylo podobné, všude Elizabeth, Margaret nebo Anne) pokračoval  ve svém vzdělání a rytířském výcviku. Pravděpodobně v této době se u něj začala projevovat skolióza. Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, Richard trénoval jako ostatní. Psychicky to ale asi žádná legrace nebyla. Teenageři jsou všeobecně zaměřeni na svoji vizáž, středověk  nebyl výjimkou.  Richard navíc  žil v době, kdy se věřilo, že fyzické nedostatky prozrazují vady charakteru. Snažil se tedy  být ve všem nejlepší. Od mládí byl také  velmi zbožný. Jakoby tím chtěl  dokázat, že i přes  tělesný  nedostatek je on Ríša, hodný kluk. Jeho oblíbení svatí byli St. George, St. Katherine a zejména St. Ninian. Poté, co se Edward spektakulárně rozešel s Warwickem (mega drama), musel Richard pochopitelně Warwickovo panství opustit. Bratr král ho pověřil spravováním jihozápadu Anglie a hranice s Walesem. Dospívající Richard se v jednom ze sporů  postavil do opozice vůči  Lordu Stanleymu, velmi mocnému místnímu šlechtici. A byl to právě Thomas Stanley, kdo  později v životě Richarda sehrál ústřední roli. (viz Král je mrtev). Richard tedy neměl jen smysl pro spravedlnost, ale taky odvahu a sebevědomí. 

V roce 1470 Warwick, ke kterému se přidal George, nyní vévoda z Clarence (prostřední bratr York) a momentálně následník trůnu, donutil  Edwarda opustit Anglii a vrátil na trůn  Henryho VI. Procesím  londýnskými ulicemi Warwick zvědavým Londýňanům předváděl Henryho jako právoplatného krále Anglie. Byl to nešťastný tah. Henry se nacházel v žalostném stavu. Byl  nemocný, zanedbaný, apatický, rozhodně nepůsobil  jako někdo, kdo by bránil, spravoval a reprezentoval Anglii. Richard zůstal věrný  Edwardovi  a spolu prchli  na dvůr vévody Charlese z Burgundska a jejich sestry Margaret.

Na jaře roku 1471 se Edward a Richard s malou družinou vydali znovu dobýt království.  Při plavbě na sever byla jejich  flotila rozprášena bouří, ale části se podařilo vylodit na pobřeží Yorkshire.  Tady se přeskupili a začali se pohybovat směrem k Yorku. Edward to vymyslel chytře. Nevěděl, jak velkou podporu v Anglii má, takže tvrdil, že tentokrát nechce korunu, jen vévodství York, které mu právem patřilo. Těžko říct,  zda mu to někdo věřil, zvláště v regionu, který se ještě nevzpamatoval z masakru bitvy u Towtonu (29.3.1461). Nicméně Edward pochodoval na jih, aniž by čelil opozici. Na rozdíl od Henryho, mladý Yorkistický šlechtic vypadal velmi královsky. Všichni také věděli, že Edward je neporažený v bitvách a má naprostý respekt a oddanost svých mužů. Pokud spory probíhaly mimo bitevní pole, bylo to jeho proslulé charisma, které udolalo každého/každou. Dokonce i George se se svým bratrem usmířil. Velkou zásluhu na tom měl Richard, ale i sestra Margaret a matka Cecily. Bratři Yorkové znovu dobyli Londýn. Henryho VI. vrátili do Toweru a Edward se konečně shledal se svou rodinou.  Ta musela během jeho nepřítomnosti  vyhledat útočiště ve Westminsterském opatství. Právě tady během  Edwardovy  nepřítomnosti přibyl do  rodiny zásadní člen, následník trůnu, princ Edward.

Rodinná idyla netrvala dlouho. Warwick s 15 000 armádou se vydal směrem k Londýnu na střet s Edwardem.  Ten spolu s Richardem a armádou, čítající 10 000 - 12 000 mužů pochodoval  na sever utkat se se svým dlouholetým přítelem a mentorem, nyní zrácem. V předvečer bitvy, 13.dubna, dorazil Edward se svými muži asi míli severně od Barnetu a zaujal pozici na jih od Lancasterů. Navzdory tmě se Edward rozhodl rozmístit své jednotky hned po příjezdu a nečekat na ráno. Ať už náhodou nebo záměrně, rozmístil svou armádu velmi blízko Warwickových linií, v bažinatém údolí, a nařídil svým mužům, aby nerozdělávali oheň a byli potichu.  Blízkost Yorkistů k Lancasterům se ukázala jako šťastná.  Kolem 4. hodiny ráno se obě armády probudily. Edward  plánoval brzký útok a rychle vyburcoval svoje muže,  aby se vrhli na Lancastery. Obě strany vypálily ze svých děl a vyslaly mraky šípů, než se do sebe pustily ručními zbraněmi. Právě tady, u Barnetu, 18letý Richard poprvé ochutnal bitvu. Velel pravému křídlu (vanguard) Edwardovy armády. (Nějak si v této roli nedokážu představit dnešní teenagery. Velet středověké armádě vyžadovalo obrovskou dávku odvahy a statečnosti a ideálně i vojenské schopnosti.) Vanguard je prestižní post a je jasné, že Edward na svého malého bratra naprosto spoléhal. U George to bylo přesně naopak, Edward ho umístil tak, aby příliš nepřekážel a ještě ho nechal hlídat pro případ, že by si Clarence nedokázal vzpomenout, za které mužstvo zrovna kope.  Richard byl  v bitvě raněn. Zranění nebylo zásadní, ale natolik závažné, že stálo za psanou zmínku.

Ani bohyně počasí nedokázala odolat Edwardovu šarmu.  Ranní mlha byla mega  hustá. Takže se stalo, že během nočních pohybů obou armád žádná skupina nestála čelem k té druhé, obě byly posunuty mírně doprava. Toto vychýlení znamenalo, že pravý konec jedné armády mohl obejít druhou tím, že obklíčil levou stranu protivníka. Lancasterové byli první, kdo využil této výhody; Oxford (John de Vere, 13. vévoda z Oxfordu) se svou družinou rychle přemohl Hastingse. Yorkističtí vojáci prchali směrem k Barnetu, pronásledováni Lancastery. Někteří z Hastingsových mužů se dokonce dostali do Londýna a šířili "zprávy" o pádu Yorků a vítězství Lancasterů. Oxfordova skupina se rozpadla, když se někteří její členové oddělili a šli okrást padlé nepřátele a plenit Barnet. Oxford své pustošící muže dohnal a odvedl je zpět do bitvy. Kvůli mlze byla prakticky nulová viditelnost a ani jedna z armád si vítězství Oxforda  nad Hastingsem nevšimla. V souladu s tím měl kolaps yorkského levého křídla malý (pokud vůbec nějaký) vliv na morálku obou stran. Boje mezi Montaguovými (Warwickův mladší bratr John Neville, první markýz z Montagu) a Edwardovými skupinami byly vyrovnané a intenzivní. Gloucesterovi (dokonalý princ) se podařilo Exetera  (Henry Holland, 3.hrabě z Exeteru) a jeho levé křídlo vytlačit a postupovat vpřed. Postup byl pomalý, protože jeho družina bojovala do mírného svahu (V tom brnění to muselo být jako na Mount Everest.). Nicméně tlak, který vyvíjel na lancasterské levé křídlo, otočil celou bitevní linii. Warwick, který viděl posun, nařídil většině svých záloh, aby pomohly zmírnit tlak na Exetera a zbytek vzal do bojů v centru. Oxford se skrz mlhu vrátil  zpět do boje. Jeho skupina nečekaně narazila na  zadní části Montaguovy jednotky. Oxfordův  znak  „hvězda s paprsky“ (Star with rays) zakrytý mlhou, si Montaguovi muži spletli s Edwardovým „velkolepým sluncem“ (Sun in Splendour). Domnívali se, že jejich spojenci jsou Edwardovy rezervy, a vypustili salvu šípů. Oxford a jeho muži okamžitě křičeli zrada. Jako zarytí Lancasterové byli opatrní, Montagu patřil k těm, kdo střídal strany jako ponožky. Výkřiky o zradě se rychle rozšířily po lancasterské linii a rozbily ji na kusy. Muži prchali v hněvu, panice a zmatku z bojiště. Když se mlha začala rozplývat, Edward spatřil lancasterský střed  v chaosu a poslal tam své rezervy, čímž urychlil jeho kolaps.  Uprostřed zmatku byl Montagu udeřen do zad a zabit buď Yorkistou, nebo jedním z Oxfordových mužů. Warwick byl zabit při pokusu o útěk. Richard musel mít ze ztráty svého bratrance a bývalého mentora smíšené pocity. Strávil u něj většinu svého dětství, jeho smrt mu určitě nebyla lhostejná.