Taková normální středověká královská rodinka

Připadá vám vaše rodina dysfunkční? Vyhodili vás rodiče z domu? Sourozenci vás o všechno okradli? Děti se ozvou jen na Vánoce ? Manželká je migrénoidní?  Manžel je 360 dní na služební cestě? Havaj. Co by měli říkat Plantageneti. 

Ona. Eleanor z Aquitainie (1122 –1204)

Eleanor - vévodkyně z Akvitánie (1137–1204) jako nejstarší dítě Williama X., vévody z Akvitánie, královna Francie (1137-1152) jako manželka krále Louise VII.  a Anglie (1154-1189) jako manželka krále Henryho II. Eleanor, dědička rodu Poitiers, který ovládal velkou část jihozápadní Francie, byla jednou z nejbohatších a nejmocnějších žen v Evropě. Její dvůr (přezdívaný Cour d'amour) byl proslulý přítomností spousty umělců - básníků, malířů, hudebníků a herců, jejichž hlavním úkolem bylo opěvovat Eleanor. Dělali to rádi. Byli do ní zamilovaní, protože byla krásná, vznešená a netrpěla migrénami.

Po smrti otce se cca 14letá Eleanor náhle stala nejžádanější nevěstou v Evropě a její život dostal spád. 25. července 1137 se v Bordeaux provdala za francouzského následníka trůnu prince Louise a po smrti krále (Louis VI.) byla na společné korunovaci o Vánocích téhož roku korunována královnou Francie (jako královna choť). Královský pár zplodil dvě dcery (čili v podstatě jakoby se nic nestalo), Marii (1145) a Alici (1150). Rodinnou idylu čím dál víc nabourávala neexistence syna dědice. Louis byl navíc dost složitá osobnost. Nenarodil se jako následník trůnu, byl druhý v pořadí a jeho vzdělání bylo náboženské. Vytržení z bezpečí mezi mnichy a jinými duchovními zanechalo v mladém šlechtici hlubokou jizvu a také nedůvěru vůči ženám. Eleanor trefně poznamenala, že se bála, že si vzala mnicha a ne krále. Manžel, nyní král Louis VII., se na stále zoufalejší naléhání papeže ( Eugene III.) zavázal vést křížovou výpravu na pomoc při obraně Jeruzaléma a států založených první křížovou výpravou. Pro Louise byla výprava vítaným rozptýlením z té trochu dusné domácí atmosféry.  Navíc jeho nové poslání mu bylo, jako vystudovanému duchovnímu, blízké. Do svaté země odjel v roce 1147 a nejel samozřejmě sám. Kromě obvyklého doprovodu se křížové výpravy zúčastnila i Eleanor. Ta ale jako vévodkyně z Akvitánie a hraběnka z Poitou – nikoli jako královna Francie. Inspirovala tím mnoho dalších šlechtičen, které se s ní vydaly na dalekou cestu do Jeruzaléma. Amazonky byl jeden z výrazů, kterým doboví kronikáři popisovali tyto úžasné, nebojácné a velmi bohaté dámy. Ve výbavě na cestu musely mít koně, brnění, družinu, kuchaře, lékaře a spoustu zavazadel. (Vůbec si to nedovedu představit. 25 na slunci je pro mě maximální snesitelná teplota a to v kraťasech, tílku a s minerálkou ve spreji.). Pokud by Eleanor zůstala v Paříži, měla by nárok na regentské pravomoci. Louis ale raději svěřil dočasnou vládu Francie svému starému učiteli, opatu Sugerovi. Ženám stále nedůveřoval a Eleanor byla dost akční typ, kdo ví, co by ho po návratu čekalo. Nicméně si nedovedu moc představit, že v čele největší evropské zemé, stojí, byť dočasně, opat.

Křižáci (francouzská armáda čítala cca 100 000 bojovníků) opustili Paříž 11. června 1147. První fáze křížové výpravy proběhla poměrně dobře a armáda dosáhla slušného pokroku. Dobové záznamy se liší v tom, do jaké míry byl Louis schopen zabránit drancování a zneužívání civilního obyvatelstva na trase. Jasné je, že francouzským záměrem bylo zaplatit za proviant a nechat křesťanské obyvatelstvo na pokoji. Bohužel před Franouzi dorazili Němci císaře Svaté říše římské Conrada III. Ti se chovali tak strašně, že některá města se ze strachu z křižáků před Francouzi uzavřela. 

Do bájné Konstantinopole obří francouzská armáda dorazila 4. října. Obyčejní vojáci tábořili za hradbami, šlechtici, včetně Eleonor a jejích dam, byli ubytováni v přepychu a nádheře královny měst, v luxusních palácích jaké nikdy předtím neviděli. Nechali se hostit, bavili se a odpočívali. Zpráva, že byzantský císař právě uzavřel 12leté příměří s Turky, však vrhla vážné pochybnosti na jeho spolehlivost. Nedůvěra k Řekům jen vzrostla, když se byzantský císař pokusil přimět Louise, aby předal všechna území, která francouzská armáda dobyla, císaři. Louis měl za to, že přišel bojovat proti Turkům a obnovit křesťanskou vládu, nikoli rozšířit hranice Byzantské říše. Přesto Louis odmítl výzvy některých svých poradců k dobytí Konstantinopole a sesazení řeckého císaře. Místo toho se vydal do Jeruzaléma odhodlaný splnit svůj křižácký slib. Francouzi postupovali po jižní, pobřežní cestě a na konci října narazili na dezertéry z německé křížové výpravy. Ti hlásili, že Turci Němce téměř vyhladili a nyní číhají na Francouze. O pár dní později Francouzi dohnali to, co z Němců zbylo, včetně císaře Conrada, který utrpěl vážné zranění hlavy. Louis a Conradovi křižáci postupovali společně podél pobřeží Středozemního moře a na Vánoce dorazili do Efezu. Zde se Conrad rozhodl, že je příliš nemocný na to, aby pokračoval, a vrátil se se svými šlechtici do Konstantinopole. Zbytek německých křižáků se připojil k Francouzům. Sotva císař Conrad odjel, zasáhla výpravu drsná nepřízeň osudu. Čtyři dny trvající  přívalové deště spláchly stany, zásoby i mnoho mužů a koní. Po této katastrofě se Louis rozhodl vyrazit do vnitrozemí přes hory, navzdory absenci průvodců, aby se co nejdříve dostal do Antiochie. Tato trasa nejenže vedla obtížným členitým terénem  s velmi špatnými cestami, ale také je zavedla na místa, kde museli neustále čelit nájezdům Seldžukských Turků.

Opravdová katastrofa je však postihla až v polovině ledna. Předvoji velel Eleanořin vazal Geoffrey de Rancon. Plán byl, že Geoffrey dosáhne vrcholu a počká na zbytek armády. Když se tam dostal, zjistil, že na vrcholu není dost místa pro celé vojsko, tak šel dál, aby uvolnil zbytku armády místo. Seldžukové využili situace a zaútočili na armádu, která se táhla podél horských cest. Byla to jatka. Sám Louis byl ve vážném nebezpečí,Turci zabili koně, na kterém seděl, a 40 jeho bodyguardů leželo mezi mrtvými stejně jako 7 000 křižáků. Eleanořini nepřátelé z králova okolí vinili z masakru Eleanor, přestože to nebyla ona, kdo byl za tragédii odpovědný. Po této katastrofě se Francouzi vrátili na pobřeží, odhodlaní pokračovat lodí. Byli však bez zásob a mimo jiné donuceni sníst své koně. To, co zbylo z Louisova vojska, dorazilo 20. ledna 1148 do Antálie. Neštěstí se jich drželo i tady. V táboře vypukl mor a zdecimoval vojsko, které bylo už tak na pokraji vyhladovění. Král Louis tady opustil svá vojska a odplul s Eleanor a svou družinou do Antiochie. Asi 3000 francouzských křižáků, opuštěných svým králem, údajně konvertovalo k islámu výměnou za své životy.Eleanor se do Antiochie hodně těšila. Byla to pro ni příležitost vidět člena její stále se zmenšující rodiny, strýce Raymonda. Raymond z Poitiers (asi 1105–1149) byl princem z Antiochie v letech 1136 až 1149. Byl mladším synem Viléma IX., vévody z Akvitánie, a jeho manželky Filipy, hraběnky z Toulouse. Zdálo se, že Louis a Raymond spolu vycházejí dobře a čas na zotavení byl přesně to, co král a jeho armáda potřebovali. Raymond potřeboval Louisovu pomoc při útoku na Aleppo. Byl to zásadní krok pro znovuzískání Edessy, cíle křížové výpravy. Louis, rozčarovaný z jejího dosavadního průběhu, se soustředil pouze na dosažení Jeruzaléma, aby dokončil osobní pouť. Velmi nelibě nesl pozornost, kterou princ věnoval královně, m.j. jeho neustálý, téměř nepřetržitý, rozhovor s ní. Rozhodl se opustit Antiochii, ale Eleanor hodlala zůstat se svým strýcem a podpořit ho v útoku na Aleppo. Raymond nabídl králi, že Eleanor udrží v bezpečí, pokud dá král souhlas, což se ale nestalo a Eleanor byla nucena odejít s králem do Jeruzaléma. Někdy touto dobou  začalo být jasné, že křížová výprava jako utužení vztahu nezafungovala. Eleanořin vztah s Raymondem byl trnem v oku spousty dvořanů, králových vlezdoprdelků, kvůli jejichž neschopnosti druhá křížová výprava skončila totálním fiaskem. Začali šířit fámu, že královna má se svým strýcem více než přátelský vztah a tudíž je to ona, kdo může za katastrofu. Vypadá to jako naprostá kravina, ale lidi uvěří všemu, když je jim to správně servírováno. Po celá staletí byla tato záležitost z velké části přijímána jako fakt a Eleanořina pověst byla nespravedllivě poskvrněna. Do Jeruzaléma dorazil král s královnou v květnu 1148. Byli zde svědky neúspěšného obléhání Damašku křesťany a Velikonoce 1149 strávili v Jeruzalémě. V dubnu odjel královský pár z Jeruzaléma do Akkonu, protože opat Suger bombardoval krále zoufalými prosbami o návrat do Francie. Moře přeplavali král a královna na samostatných lodích, možná to byl příznak jejich zhoršujícího se vztahu. Lodní konvoj byl napaden a rozprášen, Louis přistál v Kalábrii, Eleanor dosáhla země v Palermu, očividně nemocná. Trvalo několik týdnů, než se zotavila a znovu připojila k Louisovi. Pár se vydal do Tusculum, kde navštívil papeže Eugena, aby ho informoval o neúspěších (totální debakl) křížové výpravy. Papež poskytl páru postel, ve které spolu mohli spát, ovšem za jeho přítomnosti. Huh. O devět měsíců později se jim narodila dcera, ale jejich manželství to nezachránilo. Eleanor zpochybnila platnost jejich manželství na základě příbuzenství a v březnu 1152 dosáhla rozvodu.Feudální zvyk v tomto případě pracoval k jejímu prospěchu a Eleanor si mohla ponechat vévodství Akvitánie, které bylo v té době přibližně třetinou Francie.Zkušenost z křížové výpravy musela na Eleanor zanechat hlubokou stopu. Procestovala půlku známého světa, čelila smrtelnému nebezpečí v bitvách, stejně jako neustálým partyzánským útokům. Užívala si nádherné okolí Konstantinopole a Antiochie, a ještě víc setkání se svým vzdělaným, statečným a zábavným strýcem. Byla čím dál častěji obviňována z neúspěchů druhé křížové výpravy. V Jeruzalémě se ocitla v náboženském srdci světa a Velikonoce strávila právě tam, kde byl Ježíš ukřižován a vzkříšen. Tečka za dobrodružstvím bylo početí dcery za dohledu papeže. Když se Eleanor vrátila do Francie, bylo jí pouhých 25 let a měla za sebou tu klidnější část života.Pak se objevil mladý urostlý zrzavý kluk jménem Henry a její život už nikdy nebyl jako dřív.Během dvou měsíců po rozvodu byla zaneprázdněna odháněním vysoce postavených francouzských šlechticů a nalezením nového manžela, kterým se stal onen Henry, hrabě z Anjou a vévoda z Normandie. O Eleanor se říkalo, že měla poměr s otcem svého nového manžela (blbost), se kterým byla příbuzná blíže než s Louisem. Eleanor ale vždycky věděla, jak dosáhnout svého a svatba s Henrym byla. Eleanor bylo 30, Henrymu 18. Po dvou letech, v roce 1154 po smrti krále Stephena, byli Henry a Eleanor společně korunováni králem a královnou (jako královna manželka) Anglie. Během své vlády Henry ovládal Anglii, podstatné části Walesu a Irska, velkou část Francie, oblast, která se později nazývala Angevinská říše. Skotsku a Bretaňskému vévodství také velel Henry. Oba manželé byli tvrdohlaví a temperamentní, drama a neshody nebyly vzácností. Sice se často hádali, nicméně v době mezi 1152 až 1166 spolu zplodili osm dětí – asi v rámci usmiřovačky - 5 synů (Henry, William, Goffrey, Richard, John) a 3 dcery (Eleanor, Matilda, Joan). Rozsah Eleanořiny role po dobu Henryho vládnutí je víceméně neznámý. Zdá se ale nepravděpodobné, že by žena s její energií a vzděláním byla zcela bez vlivu. Nicméně znovu se objeví na scéně až v roce 1167, kdy opustí Henryho a přestěhuje svou domácnost na vlastní pozemky do Poitiers. Důvody rozpadu manželství nejsou přesně známy, ale nejspíš jako většinou - za vším hledej ženu, event. v tomto případě ženy. Eleanor byla o 12 let starší nez Henry a porodila poměrně dost dětí, takže mohla jen těžko konkurovat Henryho teenagerským milenkám. V roce 1173 Eleanořin syn Henry The Young King uprchl do Francie. Dost ho štvalo, že sice je korunován jako král Anglie, společně s taťkou, ale nemá žádné skutečné pravomoci a zásadní poslání. Toho Eleanor využila a spolu s ostatními syny se vzbouřila proti králi. Vzpoura se ale nezdařila a Eleanor byla zajata, když hledala útočiště v království svého prvního manžela Louise VII. O Eleanor se říkalo, mimo jiné, že agituje proti zájmům svého manžela, aka krále, a dokonce měla sehrát roli ve smrti Henryho oblíbené milenky (bulvár už ve středověku vymýšlel blbosti, jen aby se prodal). Po zatčení strávila dalších 16 let pendlováním mezi různými hrady a pevnostmi v Anglii. Její polověznění skončilo až smrtí Henryho II. v roce 1189. Eleanořina politická kariéra právně nastartovala.